S určitým zázemím v podobě fešného obchodu na Upper West Side v Manhattanu přišel k jednomu z velikánů světové reklamní branže Georgi Loisovi. Požádal jej o kampaň, na kterou měl rozpočet 120.000 dolarů, což nebylo zrovna mnoho. Pro srovnání uveďme, že Calvin Klein tou dobou platil za roční kampaň více než stonásobek (cca 20 milionů dolarů). A George pro něj udělal malý marketingový zázrak.
Tommy sám na to vzpomíná jako na jeden z nejsilnějších zážitků z celé své praxe. Jednoduché a přitom velmi účinné spojení jeho jména s ostatními velikány amerického módního průmyslu, formou doplňovačky ve stylu oblíbené šibenice, vzbudilo zájem veřejnosti. Doslova přes noc, poté, co se jeho reklama objevila na Time Square, se stal známým a všechna módní média o něm napsala. Lavinovým efektem trvalo jen pár týdnů, než se skutečně stal tím, kým jej nazýval billboard.
Pobuřující reklama zpočátku vynesla pouze negativní ohlasy od kritických módních novinářů, aniž by však musel Lois platit za PR články. Pochybující "Kdo si ten kluk myslí, že je?" přitáhlo do jeho obchodu s opravdu kvalitním oblečením, který by jinak nenavštívili, jejich pozornost a velmi záhy se začaly objevovat ohlasy pozitivní. Ač chtěl původně Hilfiger myšlenku pohřbít, Lois si byl vědom toho, že mladík má talent a jeho kampaň jej přinutí to neúnavně světu dokazovat.
Za zmínku z knihy Damn good advice stojí příhoda, kdy se právě na George Loise narazil při večeři sám Klein. Přikráčel k němu, strčil mu prst do tváře a vyhrkl na něj: "Jste si vědom, že mi vzalo dvacet let dostat se tam, kde je Tommy Hilfiger dnes!". George sklonil jeho prst a klidně odpověděl: "Blázne! Proč vám trvalo dvacet let něco, co se dá stihnout za dvacet dní?"
Žádné komentáře:
Okomentovat